摘要：Důležitou podmínkou pochopení vývoje zrakově postiženého dítěte je komplexnost chápání všech aspektů, které v konečné podobě ovlivní formování jeho osobnosti. Jednou z těchto formativních součástí je i psychomotorický vývoj, který se v průběhu let demonstruje jako míra motorické kompetence odpovídající aktuální dosažené úrovni. U normálně vidících dětí probíhá vývoj podle obecně platných vývojových principů, které jsou odvozeny z vývoje kojenecké motoriky jak ji prezentuje Gsellova vývojová teorie zrání. (Šulová 2004). U jinak zrakově disponovaného dítěte musí být postupné vytváření nových motorických kompetencí podněcováno již od prvních dnů po narození, což je obzvláště důležité u kongenitálně nevidomých. Pro pochopení souvislostí psychomotorického vývoje podněcujícího vytváření odpovídajících motorických kompetencí je nutné připomenout genetický vklad v latentní podobě genotypu, který pak vnější následné formativní aspekty přetváří do podoby fenotypu. Pokud se opřeme poznatky Vojty (1995), můžeme konstatovat, že psychomotorický vývoj je díky našemu genetickému naprogramování spouštěn automaticky a navenek se v průběhu prvního roku života demonstruje typickým vzpřimováním charakteristickým pro člověka, pokud probíhá v podnětném prostředí. Hnacím motorem tohoto procesu je senzorika. Patologií zraku jako jedné z těchto komponent je ovlivněna inter senzorická koordinace a je narušeno protó sociální chování, které se projeví v celkové sociální reakci jinak zrakově disponovaného dítěte a odrazí se i v psychomotorickém vývoji, který se v rané fázi vývoje projeví v nedostatečné kvalitě základních posturálních stereotypů. V případě, že dojde k vytvoření jiného dílčího pohybového vzoru, který je patologickým obrazem správné funkce a dojde k jeho uložení do CNS, je výsledný pohyb rovněž prezentován v různém stupni patologie a stává se výrazně limitujícím faktorem pro budování vyšších úrovní motorických kompetencí. Praktickým důsledkem je pak špatná rytmizace pohybu, nesprávná časová a prostorová posloupnost pohybů, omezené rovnováhové schopnosti, špatná koordinace složitějších pohybů a další komplikace. Východiskem z této situace je promyšlená skladba aktivační stimulačních aplikovaných pohybových programů pod společnou kontrolou pediatra, neurologa a fyzioterapeuta. Cílem je, jak uvádí Nielsenová (1998), pochopit jednotlivé kroky v učení nevidomého dítěte při vývoji tak, abychom v řetězci posloupností nevynechali žádný článek.↓Human movement is natural part of existence of all human beings. Children with visual impairments have significant needs, which should be supported by the medical and special educational services. For children with visual impairment (VI) is crucial to understand their development in complex view and to provide services in complex team approach, which has long tradition in the Czech Republic. Children with visual impairments are usually born with adequate predisposition to the movement comparable to children without visual impairments, however due to the lack of visual sensory perceptions in early childhood, when children acquire 70 - 90% of information by sight, can lead to the developmental delays and in turn children mobility can look similar to children with cerebral palsy. Clearly there is a need for special movement intervention, which would facilitate the psychomotor development of children with VI. This intervention should be provided by experts in early intervention in adapted physical activities. The intervention cannot be solely based on passive stimulation of extremities, but needs to be carefully designed program stimulating psychomotor development. Unique opportunities are with the use of adapted aquatics – baby swimming as aquatic environment was natural environment during prenatal development. Baby swimming can with use of specific handling techniques in water provide appropriate stimuli to psychomotor development as well as social development and coping of families of children with VI.
