摘要：Morální povaha společenského systému se dá vystopovat ze symbolických forem, jichž používá ke své autoprezentaci. Jednou z nich je nepochybně to, jaké hrdiny si vybírá, jak je uctívá a kterým mučedníkům klade na hroby věnce. Pravděpodobně prvním „velkým mučedníkem“ nastupující modernity byl Jean-Paul Marat, zavražděný Charlottou Cordayovou (1793), přičemž nelze vyloučit, že její dýka ho uchránila před potupou gilotiny. Možná, že dnes bychom po zkušenostech s revolučním terorem měli mít za první mučednici spíše krásnou a hrdou Cordayovou, která se nechala dokonce dvě hodiny před smrtí portrétovat od důstojníka Národní gardy, který byl jejím zjevem a důstojností zcela fascinován. Totalitní režimy nezřídka volí jako své uctívané martyry osobnosti pochybné, jejichž mučednictví může být sporné dokonce ve světle ideje, pro niž se obětovali nebo byli obětováni. Z této generální teze vylučuji skutečné hrdiny a mučedníky protinacistické války, kterou vedl Sovětský svaz – ani Zoja Kosmoděmjanskaja, ani mladogvardějci si nezaslouží dehonestaci jen proto, že je režim povýšil na symboly a postavil tedy výše než statisíce jiných hrdinů a mučedníků.
