摘要：Cílem této empirické studie je: (1) představit žákovský prekoncept jako konstitutivní prvek výuky mateřského jazyka, (2) ukázat na konkrétním příkladu větného členu (přívlastku), že pojetí žákovského prekonceptu jako klíčové determinanty výuky je nejen opodstatněné, ale přímo nutné; (3) uvést návrh, kudy by se další výzkum i snahy o zlepšování výuky v této oblasti mohly ubírat. V první části jsou vymezeny základní pojmy – představa, prekoncept a koncept – a je analyzováno jejich místo ve výuce mateřského jazyka. Následně se text věnuje kritickým místům ve výuce českého jazyka a české syntaxe, další část prezentuje samotný výzkum. Metodou stratifikovaného náhodného výběru byl vytvořen vzorek žáků 1. ročníku střední školy, u nichž byl metodou individuálního řízeného rozhovoru nad speciálně designovanými cvičeními zjišťován žákovský prekoncept přívlastku. Z výsledků vyplývá, že žáci disponují prekonceptem přívlastku a i hůře prospívající žáci jsou schopni tento prekoncept verbalizovat a přesně ho popsat, avšak po zavedení terminologie se u některých projevuje blok vyvolaný edukací a dochází ke střetu přirozeného vnímání jazyka a gramatického popisu. Zároveň se ukazuje, že po přechodu na rovinu školních znalostí žáci začnou o jazykových jevech přemýšlet jinak – jejich spontánní uvažování je zastaveno a nastupují nevhodné zmechanizované postupy, které žákům škola vnutila. Studie rovněž upozorňuje na desetiletí přetrvávající problém – výuka zavádí terminologii příliš brzy, aniž by navazovala na přirozenou jazykovou kompetenci a komunikační zkušenost žáků. I přes nedostatečné ukotvení základních znalostí pak postupuje dál, čímž se vytváří bludný kruh neúspěchu.
