摘要：V letošním roce změní politická mapa Evropy svoji podobu, a to díky bezprecedentnímu rozšíření NATO (v březnu) a EU (v květnu). Půjde o expanzi dvou organizací, které západním demokraciím po větší část posledního století umožnily budovat svobodu, bezpečnost a blahobyt. Srovnatelná příležitost k zabezpečení dlouhodobé stability a prosperity je nyní nabidnuta zemím se zcela odlišnými historickými zkušenostmi. S výjimkou Malty a Kypru se ostatní země po více než půlstoletí nacházely pod vlivem totalitárních režimů. Je zřejmé, že toto rozšíření je nejvýznačnější událostí v rámci evropského uspořádání po roce 1989. Také to znamená, že některé země dosáhnou svých primárních zahraničně politických cílů společně a ve stejný čas. Tato souběžnost vyplynula z faktu, že celý koncept rozšíření byl poprvé naplánován pro země střední a východní Evropy. NATO se otevře sedmi zemím a EU dokonce deseti. Tento kvantitativní aspekt má velkou relevanci, ale důležité je také zvážit jinou stránku integračního procesu, totiž podmínky pro zachování vysoké úrovně transatlantického partnerství mezi Evropou a Spojenými státy. Autor je přesvědčen o nutnosti zvládnout současný transatlantický předěl znovuoživením tradičních vazeb mezi oběma stranami Atlantiku, obnovením společné agendy a zapojením nových demokracií střední a východní Evropy do tohoto úsilí. Článek se snaží zhodnotit pozice České republiky a Polska v transatlantickém dialogu a poukázat na výhody a nevýhody jejich přístupu.
