摘要：Ikonicita,tj. vzájemná podobnost mezi jazykovou formou (jak v mluvených,tak ve znakových jazycích) a významem,je tradičně považována za okrajový jev,který z hlediska kognitivního zpracovávání,ontogeneze a fylogeneze jazyka není příliš důležitý. Za stěžejní rysy lidského jazykového systému se spíše považují arbitrárnost a jeho symbolická povaha. V tomto textu zaujímáme odlišné stanovisko,v rámci něhož ikonicitu chápeme jako vysoce efektivní nástroj,který slouží k usouvztažnění jazyka a lidských senzoricko-motorických prožitků v dialogické komunikaci v mluveném i znakovém jazyce. Ikonicita jako taková je klíčem k porozumění fylogenezi,ontogenezi a kognitivnímu zpracovávání jazyka. Z evolučního hlediska sehrála ikonicita klíčovou roli při vzniku jednoho z centrálních rysů lidského jazyka: externalizace3 (schopnost jazyka odkazovat na entity fyzicky nepřítomné v okamžiku komunikace);z hlediska ontogeneze lze uvažovat o úloze ikonicity při osvojování referenčnosti (učení se propojovat jazyková pojmenování s věcmi ve světě,s objekty,událostmi atp.),která tvoří integrální část procesu osvojování lexika. V oblasti kognitivního zpracovávání jazyka nám ikonicita může posloužit při porozumění procesu tělesného ukotvení jazyka (embodiment,tj. ukotvení v našem smyslovém a motorickém systému),jež je jádrem smysluplné komunikace..
关键词：gestikulace;ikonicita;jazyková evoluce;kognitivní zpracovávání jazyka;osvojování jazyka;znakový jazyk
