摘要：Teorie jazykového obrazu světa,která je důležitou součástí výzkumného programu etnolingvistiky,je rozšířena ve dvou odlišných variantách,které lze zjednodušeně označit jako varianty „subjektivní“ a „objektivní“. Tyto varianty lze následně usouvztažnit s pojmy vidění světa (anglicky view of the world) a obraz světa (německy das sprachliche Weltbild). Vidění,tj. jistý pohled na svět,je vždy viděním někoho,implikuje dívání se,a tím i vnímající subjekt. Na druhou stranu obraz,i když je také výsledkem vnímání světa určitou osobou,subjekt sám o sobě tak silně neimplikuje;těžiště je v jeho rámci přesunuto na objekt,tedy na to,co je zahrnuto přímo v samotném jazyku. To však neznamená,že bychom v případě konkrétních subjektů mohli hovořit jen o jejich vidění světa,můžeme naopak – sice poněkud zprostředkovaně – hovořit i o jejich obrazu světa,tj. např. o obrazu světa dětí,„prostých“ lidí,úředníků nebo Evropanů. Můžeme dokonce klasifikovat jazykové obrazy světa podle toho,kdo jsou jejich tvůrci a nositelé,jak to navrhuje V. I. Postovalovová.1 Oba pojmy z titulu tohoto článku – úhel pohledu i perspektiva – se tedy vztahují jak k „vidění světa“,tak i k „obrazu světa“. Rekonstrukcí jazykového obrazu světa subjektů určitého kulturního společenství,které bývá označováno tradičním spojením „polský lid“,by měl být v Lublinu připravovaný Słownik ludowych stereotypów językowych [Slovník lidových jazykových stereotypů] (SLSJ,1980). Podobně zamýšlejírekonstruovat polský svět hodnotrealizátoři projektu „Słownictwo aksjologiczne w języku polskim“ [Axiologická slovní zásoba v polštině]..
