摘要：Problematika vyučování druhému (cizímu) jazyku klade,pokud jde o vzdělávání dětí s vadou sluchu,aplikované lingvistice celou řadu otázek,u nás i jinde ve světě. Ve vzdělávání dětí neslyšících (těch,které nedokážou vnímat fonémy mluveného jazyka a nikdy je vnímat nedokázaly) jsou zvláště naléhavé otázky typu: Ztotožňují se vzdělavatelé neslyšících dětí s názorem,že mluvený jazyk neslyšící dítě kvůli své sluchové vadě smyslově nevnímá,a není tak schopno si ho spontánně,přirozenou cestou,osvojit? Chápou,že mluvený (většinový) jazyk tedy nemůže být prvním jazykem neslyšícího dítěte? Dokážou připustit,že jeho prvním jazykem musí být jazyk smyslově (zrakem) přístupný,tj. příslušný znakový jazyk,a že většinový jazyk je až jazykem druhým? A soustřeďuje se pak výuka druhého jazyka rozumně jen na jeho (smyslově vnímatelnou)formu psanou? Pokud ano,jakými způsoby se psaný většinový jazyk vyučuje?..
