摘要：V průběhu vývoje komunisticky orientované části politického spektra v České republice došlo několikrát k eskalaci napětí a zvýšení intenzity vzájemných střetů mezi reprezentanty jednotlivých proudů, personálně i organizačně navazujících na předlistopadovou Komunistickou stranu Československa. Proces jejich profilace byl v zásadě ukončen v roce 1993 v souvislosti s konáním III. sjezdu KSČM 26. 6. 1993 v Prostějově, na němž se vedení KSČM ujali reprezentanti tzv. neokomunistického proudu (předseda Miroslav Grebeníček). Ze strany odešli zástupci postkomunistického (reformního) proudu, kteří následně založili strany Levý blok a Stranu demokratické levice, a byli vyloučeni dva čelní představitelé ortodoxně-komunistického proudu , Miroslav Štěpán a Jaromír Obzina. Předlistopadový člen ÚV KSČ a tajemník městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán i se následně stal vůdčí osobností ortodoxních komunistů, majících zájem o zakotvení své činnosti v organizaci, která by byla registrovaná a na tomto základě prosazovala své názory v politickém boji (tj. nezměřovala se např. pouze na vydávání určitého periodika, propagujícího “autentické” komunistické názory s cílem ovlivnit stávající politiku KSČM). Reprezentanti všech tří výše zmíněných proudů se v období po III. sjezdu 1996 připravovali na volby do PS PČR v roce 1996, přičemž se snažili získat (resp. v případě neokomunistů udržet) dominantní část členské základny KSČM a následně i jejích voličů.
