摘要：Přistěhovalectví se stává stále významnějším problémem současné Evropy. Přítomnost zvyšujícího se množství lidí z odlišných kultur, kteří se po legálním či ilegálním příchodu do evropské země ocitnou zpravidla v nelehké sociální situaci, vyvolává konflikty s nemalou částí původní majoritní populace. Tyto konflikty jsou spojeny i s nárůstem nacionalismu, xenofobie, rasismu a vlivu krajní pravice. Začíná se dokonce hovořit o fenoménu anti-imigrantských či protipřistěhovaleckých stran, a to vzhledem k dominantní roli tematiky odporu vůči přistěhovalcům v politické agendě soudobých ultrapravicových subjektů (Strmiska 2001). Průvodním jevem přistěhovalectví je i rasisticky motivované násilí. Doposud je imigraci a jejímu vlivu na krajní pravici věnována pozornost především v kontextu výzkumu této části politického spektra v západní Evropě. Přestože však v postkomunistických zemích (včetně České republiky) souvisel v devadesátých letech vliv ultrapravice především s nárůstem nacionalismu po zhroucení totalitních režimů (Ramet, Griffin 1999) a odporem části veřejnosti vůči „novým“ politickým a ekonomickým elitám, hrály i zde xenofobní a protipřistěhovalecké afekty ve vývoji pravicového extremismu a radikalismu důležitou roli. Podobně jako v západoevropských zemích i v ČR většinou (ne však výhradně) nenávist směřuje vůči cizincům a přistěhovalcům s odlišnou barvou pleti i (nikoliv proti těm z „vlastního kulturně-etnického okruhu“). Výjimku kvůli specifickým historickým důvodům představují sudetští Němci. Jejich snahy o návrat do pohraničí velká část české nacionalistické ultrapravice ostře napadá. I dělníci ze zemí bývalého Sovětského svazu jí nejsou vítáni. Prioritním cílem rasistického násilí i pravicově-extremistické propagandy ale byla a zůstává rómská menšina (Mareš 1999). Lze však předpokládat, že v České republice bude význam „imigrantského tématu“ narůstat se zvyšujícím se počtem cizinců a imigrantů.
