摘要：Obaja ste známi predstavitelia českej a slovenskej filozofickej obce. Ako niekde hovorí Eugen Fink – všetko je to o začiatkoch. Ako ste sa dostali k filozofii? Prečo ste sa vybrali práve fenomenologickou cestou,respektíve cestou filozofie jazyka? Ivan Blecha: Často jsme si s kolegy kladli otázku,zda je člověk nějak předurčen k tomu,čím se bude zabývat. Zda tedy já jsem měl konkrétně nějaké mentální (či genetické!) předpoklady,zabývat se fenomenologií,a naopak Dežo,můj přítel,analytickou filosofií? Nebo je naše filosofická orientace čirou náhodou,danou prostě jen tím,že se nám v pravý čas dostala do ruky nějaká kniha,že jsme se setkali s nějakým člověkem,který nás nasměroval,že jsme zažili nějakou událost? Nemohu mluvit za ostatní,ale u mně,zdá se,byly ve hře oba vlivy. Nějaké dispozice k abstraktnímu myšlení,ale na půdě humanitních věd,se ve mně projevovaly už od mládí – ale tíhl jsme tehdy spíše k historii. Když jsem se zapisoval na vysokou školu,chtěl jsem být historik,filosofii jsem si zvolil jen jako doplněk. Měl jsem naivní představu,že se budu moci věnovat starověkým dějinám (bavila mě tehdy antika,dějiny Řecka a Říma). Jenže po prvních letech studia bylo jasno: „antikáře“ nikdo nepotřeboval,stačilo jich málo,všechna badatelská místa byla na dlouhou dobu obsazena,jako historik bych se musel chtě nechtě věnovat hlavně novověkým dějinám. A ty mě moc nebavily. Tak jsem během studia usoudil,že u té milované antiky bych mohl nejspíše zůstat přes filosofii: Platón nebo Aristotelés jsou přece stále aktuální. Když tedy přišla volba,jaký obor si mám vybrat jako diplomový,zvolil jsem si filosofii. Přiznávám tedy,že jaksi z nouze. Bohužel i tady se velmi brzy ukázalo,že v antice zůstat nemohu. Bylo jasné,že bych musel mít důkladné znalosti latiny a řečtiny,a to nám struktura tehdejší výuky nenabízela. Latinu jsme měli jen krátce,řečtinu v rámci studia vůbec. První písemnou seminární práci jsem tak sice psal ještě o Anaxagorovi,nakonec jsem ale stejně musel vzít zavděk „moderními“ tématy a dokonce i ideologicky zabarvenými. Pokusil jsem se sice v diplomové práci o kritiku marxistické teorie odrazu v domnění,že budu moci předvést „odvážnou“ polemiku s jejím dogmatickým pojetím,ale můj vedoucí diplomové práce,strašlivý ideolog Vladimír Ruml,mi nedovolil opustit nějak nápadně pozici „marxistické dialektiky“,takže výsledný text byl dost krotký a bídný. Studoval jsem za nejhorších dob právě se etablující normalizace (mezi lety 1976 a 1981),takže s vděčností mohu vzpomínat jen na Milana Machovce,Milana Sobotku a Ladislava Majora. Jinak mi škola nic nedala. Po škole navíc nebyly žádné vyhlídky na to,že bych se mohl filosofií profesně zabývat,takže jsem musel vzít zavděk výuce na středním odborném učilišti a filosofii si dělat jen doma,do šuplíku,po večerech,bez naděje,že ji nějak uplatním. Byl jsem prostě jen absolventem vysoké školy,věnovat filosofii naplno jsem se nemohl. Filosofie mě sice dále bavila,četl jsem si,co bylo dostupné,dělal poznámky,ale výhled byl temný,demotivující. Pro dnešní mladé adepty filosofie je navíc zapotřebí zdůraznit,že filosofická produkce byla mizerná,jen samé sovětské komentáře k buržoazní filosofii,k zahraničním knihám se nebylo možné dostat (v tomto ohledu to na Slovensku díky překladům v edici „Filozofické odkazy“ bylo o trochu lepší). Navíc jsem byl „uvězněn“ ve Zlíně,daleko od center „podzemních univerzit“ v Praze nebo i v Brně (jen jednou jsem byl na brněnské přednášce prof. Sousedíka – více jsem nestihl).
