摘要：During the epoch at the turn of the 20th century — known in the Hispanic area as modernism — the writers had to look for other ways how to make art and gain some money.The solution was often found in journalism,where a new genre appeared: the modernist chronicle.Despite the fact the newspapers were symbols of transitoriness the modernists tried even there to create a beautiful,artistic prose which would reflect the main questions and fears of that period.And the authors of chronicles were the key figures of Hispanoamerican modernism like José Martí and Rubén Darío.The modernist chronicle became an instrument of presentation of new,unknown and rare experiences and also a way how to interpret the modern world and human existence.
其他摘要：Modernizace hispanoamerické prózy na přelomu 19.a 20.století je úzce spjata s bouřlivým rozvojem žurnalistiky.Ten zase odráží společenské a ekonomické změny dané epochy,známé v hispánském prostředí jako „modernismus“: zmiňme alespoň cestovatelskou vášeň,která vede umělce nejen do Evropy,ale téměř na všechny kontinenty,nebo radikální proměnu postavení spisovatele.Ten se na jedné straně profiluje jako intelektuál promlouvající k publiku o palčivých otázkách současnosti (zatímco ve Francii sehrála rozhodující roli Dreyfusova aféra,v hispánské Americe je klíčový rok 1898,uvědomění si španělského úpadku a naopak rostoucí role Spojených států1 ),na straně druhé je nucen se „profesionalizovat“: umění ho má i živit.A proto se uchyluje do novinářské sféry,která mu na oplátku pravidelné a do určité míry „služebné“ práce poskytuje pravidelný příjem.Spisovatel dává své pero do služby prchavého,zároveň je jeho uměleckým ideálem trvalá krása,umění jako odraz harmonie kosmu,text zpracovaný jako cenný a dokonalý artefakt.Jak tyto paradoxy a protiklady smířit?Odpovědí je modernistická kronika,pomezní a těžko definovatelný žánr,který je společný většině autorů té doby,byť ho zároveň každý obdařuje vlastní estetikou a zaměřením.Genealogie kroniky není jednoznačná;určité rysy ji spojují s žánrovými obrázky anglickými,francouzskými a španělskými (např.od Mariana Josého de Larry),s jejich hispanoamerickými variantami (vzpomeňme Peruánské tradice Ricarda Palmy) a samozřejmě s francouzskou chronique.První kroniky se objevily v listu Le Figaro v letech 1850–52 pod názvem Chroniques de Paris (autorem byl jistý Auguste Villemot).2 „Od počátku se chronique vyznačuje dvěma ústředními body: za prvé,řídí ji subjekt,„já“ — chroniquer,a za druhé,tematicky se točí kolem Paříže,metropole a ústředního skladu informací.“3.
