摘要：Způsoby,jak si spisovatelé v různých obdobích a geografických souřadnicích přisvojovali obraz a identitu „autora“,jsou velice rozmanité.1 Přesto existuje jen omezené množství specifických možností,jak může být funkce autora a autorská figura vyjádřena: variacemi na určitý počet typických autorských „postur“ se v průběhu historie vytvořil otevřený repertoár,jenž může být v různých momentech dějin literatury aktualizován. Angažovaný autor,prokletý básník,šašek,nekonformní osobnost nebo autor hlásící se k pracující třídě jsou (řečeno termínem Ervinga Goffmana) všechno jen různé „prezentace sebe sama“,odvozené z tradice. V následující studii se zabývám Rousseauovým objevem postury ve světle jeho pronikavého vlivu na linii autorů,kteří se na literární scéně také zahalovali do ctnostné skromnosti,nedůvěry vůči autoritám a odvahy konfrontovat mocné s nepříjemnými pravdami. Stendhal i Jules Vallès,Charles Péguy stejně jako Jean Giono nebo Charles-Ferdinand Ramuz a konečně též Louis-Ferdinand Céline si vypůjčovali z repertoáru,který původně vytvořil Rousseau a který se díky tomuto autorovi stal slavným,ne-li přímo mytickým.
