摘要：P rostředí našich regionálních a tzv. národopisných muzeí se na první pohled zdá být konzervativní a antropologii na hony vzdálené. Někdy tomu tak skutečně může být,někdy jde spíš o úmyslný,či dokonce účelový stereotyp vydávající muzea za prostředí zkostnatělé a nepřístupné „moderním“ přístupům. Četné příklady z minulosti i současnosti však mnohdy dokládají pravý opak – málokdo ale ví,že třeba ředitelka Národopisného oddělení Národního muzea Drahomíra Stránská již ve 30. letech 20. století zkoumala v rámci studia „lidové zbožnosti“ třeba amulety a ritualizované chování tehdejších pilotů Československých aerolinií,že Valašské muzeum v přírodě patřilo díky Jiřímu Langerovi od 70. let 20. století k jedněm z předních evropských center historicko-antropologického výzkumu tzv. stavěného prostředí atd. A nejinak je tomu v současnosti. Etnografické oddělení Národního muzea v Praze se systematicky věnuje dokumentaci soudobých subkultur či tzv. trampingu,mnoho zajímavých aktivit probíhá i v regionech. Zde může být jedním z příkladů fungování Muzea a pamětní síně Sigmunda Freuda v Příboře,která je součástí Muzea Novojičínska. Jedná se tedy o instituci vyloženě regionální,personálně i finančně velmi skromně vybavenou,avšak zároveň jde o muzeum,jehož sbírkotvorná činnost a výzkumný program sleduje až globální trendy,ty národní v mnoha ohledech určuje. Svědčí o tom hned několik výstav a jejich doprovodných akcí (publikace,terénní výzkumy) z poslední doby. Zmiňme zde např. výstavu „Vyrobeno v Tatře,ale tatrovka to není!“ realizovanou v letech 2017–2018 a věnovanou problematice tzv. kutilství a šedé ekonomiky v pozdním socialismu,která vzbudila mimořádný odborný,společenský i mediální ohlas.
