摘要：Málo Čechů ví,katolíky nevyjímajíc,že liturgie západního typu ve slovanském jazyce se na našem území etablovala a realizovala celkem ve třech oddělených,různě dlouhých obdobích.1 Nejprve samozřejmě v době cyrilometodějské na Moravě a vzápětí v Čechách v navazující době přemyslovské (dlouhé období téměř 250 let,zakončené zhruba r. 1100,kdy byla slo_vanská vzdělanost násilím zlikvidována). Pak v mnohem exkluzivnější podobě v pražských Emauzích,když sem Karel IV. (ve spojitosti se svými slovanskými ideovými akcenty a také pro svou zálibu v rozmanitosti obřadů) r. 1347 pozval benediktiny z Dalmácie,kde byla liturgie západního obřadu v církevněslovan_ském jazyce a hlaholském písmu definitivně papežsky povolena o sto let dříve. Emauzská komunita,která několik desítek let fungovala jako významné inte_lektuální centrum (mj. jako „neformální katedra slavistiky“ – slovy význam?ného paleoslovenisty Radoslava Večerky),se za husitské doby definitivně bohemizovala a „utrakvizovala“,ale předtím ještě založila slovanské kláštery v Polsku (ve slezské Oleśnici a v městě Kleparz u Krakova),kde se církevní slovanština v bohoslužbě udržela téměř do konce 15. století. Potřetí se u nás církevněslovanská liturgie západního obřadu objevuje s dekretem papežské Kongregace pro ritus v r. 1920,kdy se (vedle povolení češtiny v biblických čte_ních při zpívaných mších) v omezeném rozsahu povoluje sloužit „hlaholskou mši“ o vybraných svátcích na konkrétních místech Čech a Moravy.
