摘要：Zlaté období patristické éry,4. a 5. století,bývá vnímáno jako etalon toho dobrého,co se ve starověkém křesťanství zrodilo a co zůstává inspirativní pro církev v každé době. A přesto již před více než pětadvaceti lety Robert A. Markus,významný znalec pozdní antiky,ukázal,že právě tato doba byla obdobím někdy až trýznivého hledání odpovědi na otázku,co dělá křesťana křesťa_nem a jaké je jeho místo ve světě.1 To,co dnes považujeme za „rodinné stříbro“ církve,je často plodem odvahy velikánů,jimž říkáme „církevní otcové“,kteří neváhali v kontextu víry,Písma i tradice hledat a nacházet nová a neotřelá řešení problémů,v nichž se církev a její členové ocitli. Střípek do mozaiky,před jakým spektrem otázek tehdejší křesťané stáli,nabízí studie Víta Huška věnovaná římskému autorovi druhé poloviny 4. století s názvem Ambrosiaster a dějiny spásy. Vedle dřívějších autorových statí se jedná o první českou patristickou práci věnovanou Ambrosiasterovi,a již proto lze recenzovanou knihu považovat v českém teologickém prostředí za průlomový počin.
